New York je jednou z nejčastějších kulis pro film, ať už jde o kriminálku, milostné drama nebo komedii. Metro, neboli Subway, jak se mu běžně říká, k Velkému jablku neodmyslitelně patří, a tak není divu, že se objevuje v řadě filmů. Někdy jen jako jedna z lokací (Krokodýl Dundee, Cesta do Ameriky), jindy hraje významnější roli (Francouzská spojka), někdy je dokonce „hlavním hrdinou“ snímku. To je případ i staršího filmu ze 70. let, o kterém chci dnes psát.

(05.05.2016 ~ Richard)

Zápletka celkem plodného, ale u nás nepříliš známého režiséra Josepha Sargenta (uvažovalo se i o režírování Stevenem Spielbergem) je celkem prostá. Čtyři muži unesou soupravu newyorského metra. V tunelu s ní zastaví, odpojí první vůz, se kterým odjedou ještě o kus dál a drží v něm osmnáct rukojmích. Požadavky? Jeden milión dolarů. Jak už to v podobných filmech bývá, času je málo, únosci jsou neúprosní, političtí a policejní hlavouni natvrdlí. A i když se najde jedna chytrá a nenápadná hlava, která nakonec téměř vše vyřeší, je jasné, že do té doby musí někdo „zařvat“.

Přepadení  (The Taking of Pelham One Two Three)

se dočkalo hned dvou remaků. Ten méně známý byl natočen v roce 1998 jako Tunel strachu (v originále byl název stejný). V hlavních rolích se v něm představili Edward James Olmos (seriál Miami Vice, Dexter) a Vincent D'Onofrio (Muži v černém). O tomto nepříliš povedeném pokusu nemá cenu více psát. Jednak se nesetkal s velkým diváckým ohlasem (hodnocení webu ČSFD – 45 %, IMDb – 5,1 z 10), a jednak ani nebyl natáčen v New Yorku – tamější podzemku muselo nepochopitelně zastoupit metro v Torontu!

O něco úspěšnější byla až další verze (z roku 2009), v kinech promítána pod názvem Únos vlaku 123 (Taking of Pelham 123). I když sázela na moderní dynamické pojetí, zvučné jméno režiséra (Tony Scott – Top Gun, Poslední skaut, Nezastavitelný) a atraktivní herecké tváře – Denzel Washington (Sběratel kostí, Nezastavitelný), John Travolta (Pomáda, Pulp Fiction, Tváří v tvář, Fenomén), nedosáhla takového úspěchu jako původní verze z roku 1974. Jen pro srovnání – u diváků na ČSFD dosáhla originální verze 76 %, zatímco poslední verze jen 64 %. Ani v zahraničí se modernějšímu zpracování nevedlo lépe – původní snímek se může na IMDb pyšnit celkovým hodnocením 7,7 z 10, zatímco ten v novém hávu pouze 6,4.

Tohle hodnocení samozřejmě může mít své příznivce i odpůrce. Původní verze má ten starý feeling 70. let, který řada diváků stále miluje a vyhledává. Lehce disharmonická hudba v úvodu, horší kvalita obrazu, ponurost velkoměsta. Metro je tu patřičně tmavé a špinavé, kriminálník může číhat na každém rohu, za každým sloupem. Vozy jsou neméně tmavé a špinavé, zmalované graffiti. Nikdo se s ničím moc nepáře, policajti jezdí ve velkých „plovoucích“ křižnících, nikdo nejde pro nějaké ostré slovo příliš daleko. Technika se může zdát z dnešního pohledu už poněkud legrační – všude samá mechanická „hejblátka“, polohu vlaků na trase ukazují svítící kontrolky, žádná moderní grafika na výkonných počítačích jako dnes.

Na druhou stranu, mladší generace dá nejspíš přednost novému zpracování, protože bude slyšet na rychlost, dynamický děj a efektní záběry. Nové verzi filmu se budu věnovat v některém svém příštím článku.

Když se vrátím k původnímu snímku (natočeném podle novely Johna Godeyho z roku 1973), jaký tedy vlastně je? Opět si půjčím tu dnešní optiku a řeknu, že sice určitě zajímavý pro fanoušky New Yorku a metra zvlášť, speciálně toho „starého“. Pokud však jde o samotný děj, není to nic, co bychom už někde neviděli v jiných variacích. Milión dolarů výkupného se samozřejmě může zdát z dnešního pohledu směšné. Ale tehdy byla jiná doba, jiné výplaty, jiná kupní síla. Nakonec, známe to sami. Ostatně v remaku z roku 2009 už únosci požadovali desetkrát více…

Divákovi ovlivněnému dnešními akčními trháky se může zdát poněkud odbytý samotný konec. Únosci se sice pokouší policii přechytračit, ale ve finále jim to vlastně ani tak moc nevyjde. Ukáže se, že si s tím zřejmě takovou práci nedali a jejich likvidace je vlastně velice rychlá, stavící jejich dosavadní snahu do poněkud výsměšného světla. Jakoby tvůrci potřebovali film nějak rychle ukončit nebo si říkali, že samotný a těžko uvěřitelný únos soupravy metra bude natolik atraktivní, že to bude stačit.

Ve filmu, kde metro, resp. technika, hraje hlavní roli, mohou herecké výkonu zůstat poněkud ve stínu. Trochu se tak děje i v tomto případě. Walter Matthau (Dej si pohov, kámoši) jako policejního kapitán Zachary Gerber, který má na starost bezpečnost metra, byl sice charismatickým a oblíbeným hercem, avšak tady byl trochu odstrčen do pozadí a odsouzen do role neustálého mačkání „čudlíků“ na různých komunikačních panelech a opakováním hlášek „tohle vám nevyjde“ a „dejte nám trochu více času“. Ani Robert Shaw (Čelisti) v roli kápa únosců nemohl rozehrát nějakou větší hereckou etudu, která by více odhalila povahu jeho postavy nebo něco z její minulosti. Postupem se pouze dozvídáme, že byl voják, kterého už armáda nepotřebovala (v pozdějších filmech dost otřepané téma) a že je každým coulem rozvážný muž, který ví, co dělá.

Hereckou čtyřku doplňuje Martin Balsam (Psycho), coby patrně „nejměkčí a nejhodnější“, člen bandy, za ním následuje tehdy ještě mladý Hector Elizondo (Nemocnice Chicago Hope, Policajt v Beverly Hills III) jako nepředvídatelný gangster a Earl Hindman (tajemný soused ze seriálu Kutil Tim), který skoro neřekne slovo a upřímně řečeno ani nechápu, proč tam vlastně hrál. Mimochodem, únosci se ve filmu oslovují pouze barvami – pan Modrý, pan Zelený, pan Šedý a pan Hnědý. Právě tohle se zřejmě zalíbilo režisérovi Quentinovi Tarantinovi a o osmnáct let později to použil ve své proslulé gangsterce Gauneři (Reservoir Dogs). Pouze těch „barev“ tam bylo víc…

Pokud jde o natáčení, dopravní podnik původně odmítl povolit filmařům natáčení v prostorách newyorského metra. Panovala obava z možného napodobení únosu podle filmu. K tomu sice nikdy nedošlo, ale v případě jiného filmu - Vlak plný peněz (Money Train, 1995) – skutečně došlo k inspirování jednou scénou, což posléze vyvolalo snahu film bojkotovat. I o tomto filmu napíšu někdy příště… Asistent produkce však tehdy celkem správně připomněl, že bude těžké simulovat newyorské metro v jakémkoliv jiném systému podzemky, což později dokázaly různé nesmysly ve výše zmíněném remaku z roku 1998 (jak jsem už psal, natáčelo se v Torontu).

Na nátlak tehdejšího starosty nakonec filmaři povolení dostali, ale museli zaplatit 75 tisíc dolarů coby pojistku proti únosu a 275 tisíc dolarů za umožnění natáčení. A samozřejmě všude uvádět, že jde pouze o fikci a že správa newyorského metra nemá s dějem nic společného. Film s rozpočtem 5 miliónů dolarů zatím vydělal 16,5 miliónu.

V podzemí se natáčelo od listopadu 1973 do ledna 1974, a to převážně na úsecích, které nebyly od 40. let v provozu. Bývalý brooklynská stanice metra Court Street si „zahrála“ jak stanici Grand Central, tak 28th St. Dnes se v této stanici, uzavřené od roku 1946, nachází muzeum metra. Stanice slouží filmařům poměrně často, natáčely se tu také některé scény zmíněného remaku z roku 2009. Ve filmu se ještě objeví záběry evokující interiéry stanic 59th Street a 51st Street. Pro natáčení použili tvůrci vůz typu R21 (ve filmu v provozu na lince 6), který byl vyráběn v letech 1956-1957. Celkem 250 vyrobených kusů vozilo cestující až do roku 1987.

A co že vlastně znamená „Pelham 1 2 3“ v originálním názvu? Vypadá to sice jako dětská říkanka, ale jde o označení výchozí stanice a času odjezdu. Tato praxe se používala jednak v jízdních řádech a také v rádiové komunikaci. Ve filmu to tedy znamená, že vlak vyjel ze stanice Pelham Bay Park Station v 1:23. Je celkem pochopitelné, že po uvedení filmu už žádný vlak z této stanice v tento čas nevyjel.

Filmy, ve kterých hrají vlaky, jsou často plné různých chyb, nesmyslů a nelogičností. Neobešlo se to ani v případě Přepadení. Je jich tu celá řada, tak uvedu namátkou jen některé… Průvodčí, který by rád dělal zkoušky na strojvedoucího, cituje nesprávnou délku vagónů, diví se, že odpojená souprava může jet pozpátku apod. Garber (Matthau) provádí po řídícím středisku japonskou delegaci a vysvětluje jim, že každý vlak má název podle konečné stanice a data odjezdu, přitom – jak už víme – název filmu je odvozen z běžné radiokomunikační praxe, kdy se vlak skládá z názvu odjezdové stanice. Najde se tu spousta chyb v lokacích, mluví se o výhybkách na úsecích, kde ve skutečnosti nejsou, únosci požadují, aby vlak měl všude zelenou, jinak začnou popravovat rukojmí a přitom jasně vidíme, jak vůz projíždí na červenou atd. Co přímo bije do očí, jsou podivně se měnící čísla vagónů. V úvodní scéně přijede do stanice 28th St. vůz s číslem 7339, přitom v další scéně vůz se stejným číslem přijíždí opačným směrem do stanice Grand Central.

levá část obrázku – únosce nastupuje do vlaku, který má být unesen, v pozadí je vidět vůz s číslem 7339 jedoucí opačným směrem; vpravo – další únosce nastupuje do stejného vlaku jako první únosce, ale vagón má také číslo 7339

Přesto jde o celkem vydařený film, s úspornými hereckými výkony a odpovídající dobovou atmosférou. I když zřejmě zatím u nás na DVD nevyšel, čas od času ho dává některá z českých televizí (např. ČT 1), takže by neměl chybět ve sbírce fanouška New Yorku a tamější podzemní dráhy.

Článek zakončím asi nejlepší hláškou z celého filmu: „Proč vlak metra? Proč nemůžete unést letadlo jako každý jiný?“ – „Bojíme se lítat…“

Zdroje: en.wikipedia.org, imdb.com, theaterbyte.com