Letní den v Central Parku

~ zpracoval: DAVID W. - 16.7.2016| text a foto: Zdena Koláček - NY červenec 2016

INFORMACE

Oficiální stránky: www.centralparknyc.org (anglicky)

Vyjdeme z metra na West 72nd Street, odkud je to jen kousek k Dakota House (foto níže), který jsme si pro dnešek zvolili jako první bod programu. Dovnitř domu samozřejmě nemůžeme, na to nás okamžitě upozorňuje černý tlusťoch v uniformě, který stojí důležitě ve vchodu, i cedule s nápisem AUTHORIZED PERSONS ONLY BEYOND THIS POINT. Řeknu manželce, ať mě aspoň vyfotí před vchodem, v místě, kde ten hajzl Chapman zastřelil Johna Lennona.

Potom už stačí jen přejít ulici Central Park West, protože hned naproti Dakota House je jeden z hlavních vchodů do Parku, do jeho části nazvané Strawberry Fields (foto níže), kde je na Johnovu památku na chodníku mozaika s nápisem IMAGINE (foto ještě níže). Na lavičkách kolem ní sedí plno lidí, někteří hrají na kytary a zpívají Johnovy písničky. Vyfotíme se postupně všichni čtyři u mozaiky, pak si taky sedneme na lavičku a posloucháme písničky. Je to smutné, ale zároveň tak trochu pohodové, dokud nepřikluše nějaký rozzuřený magor a nezačne vykřikovat něco o zasraných turistech, znesvěcení památky a podobný hovadiny. Jeho výstup vyvrcholí tím, že začne odhazovat z mozaiky všechno, co na ni podle něho nepatří. Do křoví letí nejen skoro všechny květiny, co tam lidi položili, ale i nádoba s americkou vlaječkou. To už je na mě trochu moc, tak se vrhám do křoví taky, abych zachránil aspoň tu vlajku. Nenápadně ji strčím do příruční tašky, je sice trochu špinavá, ale to mi nevadí: nejlepší suvenýr z Ameriky.

Ze Strawberry Fields zamíříme na sever po cestičce kolem docela velkého jezera, po které asi za čtvrt hodiny dojdeme k jedné z pěti hlavních příčných cest uvnitř Parku a dáme se po ní na východ směrem k The Met. Cesta je ale na rozdíl od té předchozí otevřená, nezastíněná stromy, takže se nemáme kde schovat před červencovým slunkem. Při nejbližší příležitosti proto odbočíme na pěšinu směrem k jezírku, které se podle mapy jmenuje Želví. Na břehu je dřevěný altánek s přístupem k vodě, ve které fakt plavou malé želvy. Manželka si sedne na kámen těsně u vody a začne želvičky krmit slupkou z banánu, který právě dojedla. Je to taková milá bukolická scénka, dokud se z vody nevynoří obří želva a nezakousne se manželce do ruky. Žena zaječí a začne rukou šíleně třepat, dokud želva neodpadne a nezmizí pod hladinou. Jsme z toho všichni mírně v šoku, ale když zjistíme, že manželce nechybí žádný prst a jen jí trochu teče krev, tak se uklidníme a jdeme dál. „Ještě štěstí, že to nebylo Krokodýlí jezírko,“ poznamená rádoby vtipně syn.

Když se před námi konečně objeví budova The Met, snažíme se najít nějaký zadní vchod, protože je logické, že ten hlavní bude na opačné straně z 5th Avenue. Nic takového nenajdeme, ale zato uprostřed trávníku narazíme na sochu Alexandra Hamiltona (foto níže), jednoho z Otců zakladatelů. Vyfotím si ji, protože mám pro tohohle chlapa tak trochu slabost: zemřel totiž po střeleckém souboji se svým politickým protivníkem Aaronem Burrem a přitom chudák ještě neměl ani 50 roků. Takže jsem rád, že jsme celou budovu zezadu neobcházeli úplně zbytečně.

Vyjdeme z Parku naproti East 84th Street a dáme se po 5th Avenue doprava k hlavnímu vchodu The Met, ke kterému je to jen pár desítek metrů. Než k němu dojdeme, narazíme na stánek s hotdogy, a protože je už po poledni a všichni máme hlad, tak si každý jeden koupíme a na schodech před vchodem je zhltneme a zapijeme Polish Water, nejlevnější minerálkou, kterou v pouličních stáncích prodávají. Abych pravdu řekl, místní hotdogy mě trochu zklamaly :-( na rozdíl od newyorských hamburgerů, pizzy nebo zmrzliny nejsou chuťově o moc lepší než doma.

Metropolitan Museum of Art (The Met) je rozsahem a kvalitou sbírek a vystavených exponátů jedno z nejvýznamnějších muzeí na světě, je to takový newyorský Louvre. Zatímco dcera, která z nás umí suverénně nejlíp anglicky, stojí v řadě na vstupenky, sednu si na lavičku ve vestibulu a studuju plánek muzea. Z toho, co vidím, je jasné, že za jedno odpoledne to všechno nemůžeme stihnout, proto se nakonec na nějaké plánování trasy prohlídky vykašlu a dám tomu volný průběh.

Hned první dva sály v přízemí (egyptské umění a Dendurský chrám) jsou ale tak zajímavé, že se v nich zdržíme přes hodinu. Další body prohlídky se snažíme urychlit, ale je toho tady tolik k vidění, že než dorazíme do obrazových galerií ve druhém patře, které mě osobně zajímají asi nejvíc, tak je skoro pět hodin. Nějaké Tiziany, Rembrandty a Rubense si ještě prohlídneme celkem v pohodě, ale potom nás už místní zřízenci začínají upozorňovat, že končí otvírací hodiny, a když na to dostatečně rychle nereagujeme, tak na nás udělají menší zátah a prakticky nás vytlačí z muzea ven. Takže ani neuvidím van Goghovy Boty.

Před muzeem je ale taky veselo. Nějaká parta černých pouličních akrobatů tam v rytmu techna předvádí stojky, salta a jiné prostocviky. (foto níže) Najdeme si místo na schodišti, které momentálně slouží jako tribuna a je zaplněné diváky od chodníku skoro až k muzeu. Afrobati ještě chvíli dovádí, ale potom začnou vybírat z obecenstva dobrovolníky pro další číslo. Ten, koho vyberou, se vždycky představí a řekne, odkud je. A vzorek je to pestrý jako celý New York, vlastně jako celý svět: Korejec, Ital, Američan, Švéd, Brazilec, Australan…a Čech. Naštěstí to nejsem já, ale můj syn, kterého vyberou jako posledního. Postarší týpek na schodišti kousek ode mě se v reakci na to zeptá udiveně postarší ženský, co sedí vedle něho: „Where’s he from?“ Ženská odpoví nejistě: „He’s from the Czech Republic?!“

Afrobati po dobrovolnících naštěstí nechtějí salta ani přemety, ale jenom skupinové cvičení v rytmu hudby, takovou malou spartakiádu. Blbnou společně asi čtvrt hodiny, pak si můžou jít sednout zpátky na schody, ale každý se před tím musí vykoupit. Když dojde řada na syna, obrátí kapsy svých kraťasů naruby a omluvně se zašklebí. Všichni kolem se řehtají.

Šéf afrobatů syna ale nechce pustit a říká, ať za něho teda zaplatí někdo jiný. Hledám po kapsách nějakou menší bankovku, ale dcera mě předběhne a podá šéfovi 20 babek. Syn je konečně volný, ještě se nechá s celou tou partou vyfotit a padáme na metro.

Než odbočíme z 5th Avenue na East 86th Street, zaběhnu si kousek na sever aspoň vyfotit Guggenheimovo muzeum: to je ta známá budova, která vypadá jak obrovský květináč. (foto výše)

Na Lexington Avenue vlezeme do metra a sjedeme tři zastávky na jih, protože se chceme ještě mrknout na hotel Plaza (foto níže) a přilehlou část Central Parku.

Cestou z metra se stavíme do nějaké jídelny, protože nám zase vyhládlo. Já se synem si dáme smažené kuřecí nugety s bramborovou kaší, dcera masové kuličky s rýží a manželka cosi s čímsi.

Hotel Plaza, obklíčený mrakodrapy, vypadá zajímavě, ale znám ho celkem dobře z různých filmů, proto mě spíš zaujme zlatá jezdecká socha před vchodem do Parku. Rychle přeběhnu 5th Avenue, abych zjistil, koho má představovat. William Tecumseh Sherman! (foto níže) Další můj oblíbenec: generál z občanské války, který měl mnohem větší respekt k indiánským bojovníkům než k jižanským rebelům.

Vcházíme znovu do Parku, tentokrát jihovýchodním vchodem. Jdeme po cestičce se skálou a jezírkem po levé straně až k poslední položce našeho dnešního programu: Gapstow Bridge. (foto níže) Je to kamenný most z roku 1896, oblíbený svatebčany a filmaři. Samozřejmě se na něm fotíme, s korunami stromů a mrakodrapy v pozadí. Potom si ještě na chvíli sedneme na lavičku s výhledem na jezírko a Gapstow Bridge. Kolem je plno lidí a veverek. Všichni jsou v pohodě.

Už se trochu stmívá, když z Central Parku odcházíme. Na rohu 5th Avenue a East 59th Street se otočím a naposledy se podívám na ten zelený superostrov mezi mrakodrapy. Je mi jasné, že na tenhle den hned tak nezapomenu.

Děkujeme, pane Olmsted. Děkujeme, pane Vaux. Děkujeme, pánové…